16. neděle v mezidobí B

16. neděle v mezidobí B

 

„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

 

Texty dnešní neděle jsou jakýmsi završením triptychu o prorocích a pastýřích. Texty o tom jsme slyšeli poslední dvě neděle a tato je korunuje. Doporučuji znovu si je všechny přečíst a tak vidět souvislosti, které snadno pomineme, jestliže je vnímáme jenom izolovaně.

 

První korunovací je slovo „běda“, určené pastýřům, kteří nepečují o Boží lid. Před dvěma týdny to bylo slovo „odpadlý národ… s drzou tváří a zatvrzelým srdcem“. A minulý týden „tady už neprorokuj“ – kněz vyháněl proroka… Kolik bídy bylo v Izraeli, když sám Bůh jim říká: „běda“.

 

Druhou korunovací je Ježíšův postoj a jednání. Doma ho nepřijali, nemohl učinit žádný zázrak. On to však nevzdává a posílá apoštoly, aby se stali novými pastýři Božího lidu (Bohem slíbenými v dnešním prvním čtení). A po jejich návratu – šťastných a nadšených – sám se ujal svého lidu a „začal je poučovat o mnoha věcech“ (Mk 6,34).

 

A třetí korunovací jsou žalmy těchto tří neděl. Nejdříve to byl žalm nářku a prosby – „už jsme dost zbědovaní… smiluj se nad námi“ (Ž 123). Potom žalm naděje: Bůh „oznámí pokoj svému lidu“ (Ž 85). A dnešní 23. žalm o Hospodinu jako pastýři je vyjádřením podstatné pravdy – Bůh sám se stará o své děti. Jistě, používá k tomu pastýře, kněze, no on je jediným Pastýřem.

 

Tento triptych nás učí, že ani nehodní pastýři nemohou zničit Boží lid. Četl jsem nedávno polskou knihu Ksiądz Rafal (Kněz Rafael). Je v ní rozhovor biskupa s kaplanem, kterého právě překládá do farnosti, kde zemřel farář svatého života. Biskup se ho ptá, jaké měl zkušenosti ze čtyř míst, kde jako kaplan působil. A Rafael s hořkostí vzpomíná, jak na třetím místě žil farář s hospodyní a jejich dospívajícím synem. Ten poslední zase náruživě hrál karty o peníze (nejen svoje). Biskup mu k tomu říká: „Víš, mohu kněze pokárat nebo přeložit. Pokárání nic nezmůže. A přeložení způsobí, že se pohorší další lidé. Tak k nim dávám horlivé kaplany, aby v lidech tlela jiskérka naděje – možná jednou ten kaplan bude farářem a všechno se v dobré obrátí.“

 

Bůh se skutečně stará o svůj lid. Nikoli křikem, nikoli s bičem, ale používá každého, kdo má jemu oddané srdce. Biskupa, kněze, zasvěcené, ale i celkem obyčejné lidi. Tak vede své stádo po svých cestách, přičemž životem a jednáním oddaných oslabuje a neguje působení těch, kteří nežijí s Bohem, přestože jsou možná oficiální pastýři…

 

Doufám, že žiješ ve farnosti, kde máte skvělé kněze. Buď jim nápomocný především svatostí svého života. Aby tak mnozí kolem tebe zakoušeli, že Bůh pro ně „prostírá stůl a číše přetéká“.

 

Na závěr vtip: Kněz se ve farnosti loučí, jelikož odchází na jiné místo. Při rozloučení si všimne starší paní, která žalostně pláče. Přijde k ní a říká: „Milá paní, neplačte. Vždyť přijde nový kněz a určitě bude lepší a horlivější než já.“ A ona na to: „Jistě, totéž říkal i ten, co tu byl před vámi. A pak jste přišel Vy…“

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk