31. neděle v mezidobí B

31. neděle v mezidobí B

 

„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

 

Celý měsíc jsem se vyhýbal druhému nedělnímu čtení a chtěl jsem se mu vyhnout i tentokrát. Dokonce jsem už napsal jiný text. Avšak již několik dnů prožívám, že musím otevřít téma, které mi je velmi blízké a zároveň velmi vzdálené.

 

Od začátku října posloucháme na pokračování čtení z Listu Židům, které přímo nijak nesouvisí s prvním čtením ani s evangeliem. Když si však ty úryvky čtu, vnímám, že se věnují velmi důležitému tématu. A tím je kněžství. Především kněžství Ježíše Krista, toho, který zemřel a vstal z mrtvých. Právě proto říkáme, že Ježíš je knězem navěky. Přinesl jedinou oběť za naše hříchy a nyní je u Otce a přimlouvá se za nás.

 

Aby však jeho oběť mohla být viditelně účinná i pro nás dnes, Ježíš ustanovil po všechna pokolení po svém zmrtvýchvstání kněze, aby jeho oběť neustále zpřítomňovali v eucharistii a jistým způsobem také ve všech ostatních svátostech.

 

Kněz je mužem tajemství. Ne něčeho, co se nesmí prozradit, ale tajemství ve smyslu Božího jednání v našem viditelném světě. Kněz zpřítomňuje – při slavení svátosti neomylně – Boží milost. Je to něco, co každého kněze nesmírně přesahuje. On, obyčejný člověk, hříšník jako každý člověk, z pověření Boha a církve koná zázračná díla. Když křtí, rodí se nový život. Když rozhřešuje, stírají se všechna provinění a uzdravuje se duše (nejednou i tělo). Když říká slova proměnění, Ježíš vstupuje do chleba a vína a proměňuje je ve své tělo a krev. Bůh poslouchá kněze a viditelná znamení způsobují neviditelnou milost.

 

Proto kněz je také mužem víry. Vždyť i on, jako my všichni vidíme jen to, co je navenek. Ale věří, tak jako my všichni, že chléb už není chléb, že duše poznačená prvotním hříchem už jím není poznačená, že hříšník už není hříšník…

 

A protože kněz je každodenně svědkem Božího milosrdenství, také sám je mužem milosrdenství. Nejen slavením svátostí, ale i svým přístupem k lidem.

 

Zkus se takto podívat na kněze, kterého vidíš u oltáře ve farnosti, kde žiješ. Navenek vidíš hříšníka, lepšího či horšího člověka, ale svou podstatou – proměněný přijatou svátostí kněžství je to muž, který zvláštním způsobem patří Bohu. Žije v něm Bůh. Jedná v něm Bůh.

 

Kéž toto poznání v nás často vzbuzuje vděčnost za to, jak skvělý a zároveň křehký způsob Bůh vymyslel, aby mohl být s námi.

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk