33. neděle v mezidobí B

33. neděle v mezidobí B

 

„… jsme jakoby vůní kadidla, jež Kristus obětuje Bohu“ (2 Kor 2,15a).

 

První věta dnešního textu z Listu Židům nás může zmást. „Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy“ (10,11). To opravdu? Nemohou zahladit hříchy? Tak jaký to má pak smysl? Musíme vědět, že tato věta vypovídá o starozákonních kněžích, kteří k oběti přinášeli býčky, berany a hrdličky… Když přišel Ježíš a obětoval samého sebe, přinášení těchto obětí ztratilo smysl. Posloužily jako předobraz, ale když Ježíš vešel do svatyně – do nebe – vlastní krví, oběti Starého zákona pominuly. Vnějším znamením toho bylo zboření jeruzalémského chrámu.

 

Jakou bohoslužbu tedy koná kněz katolické církve dnes? Zahlazuje jeho oběť hříchy? Inu, nejdříve musíme vědět, že kněz nekoná „svou“ oběť. Mocí Ducha svatého a na základě svého kněžského svěcení zpřítomňuje jedinou oběť, která zahlazuje hříchy – oběť Ježíše Krista. Dělá přesně totéž, co Pán Ježíš přikázal při Poslední večeři: „To konejte na mou památku“. Ježíšovu oběť neopakuje – vždyť to se ani nedá. Ale Duch svatý způsobuje, že oběť Ježíšova je při slavení mše svaté stále přítomná, její ovoce – zahlazení hříchů a nový život – je k dispozici nám všem, kteří se na slavení Ježíšovy památky s vírou zúčastňujeme.

 

Když pročítám List Židům (i dnešní úryvek z něho), v mém srdci se objevuje vděčnost za kněžství Ježíše Krista. Za to, že nám svátostí kněžství zajistil, že jeho oběť je užitečná všem lidem – i v našich časech. Vždyť bez kněží bychom se možná leda scházeli a nostalgicky vzpomínali na to, že vykoupení / odpuštění hříchů / vysvobození z otroctví ďábla / uzdravení se sice už uskutečnilo, ale jeho ovoce bylo k dispozici jen lidem, kteří žili blízko při Ježíšovi. Bůh však vymyslel úžasný způsob, jak být s námi, jak nám dát dar nového života i dnes.

 

Proto když se shromažďujeme na mši svatou, měla by nás pronikat vděčnost. Setkáváme se totiž se živým Bohem, který nesmírně touží, abychom přišli k němu. Až tak, že nám maximálně vychází vstříc a žije s námi pod způsoby chleba a vína. Vděčnost. Víš, jak se řecky řekne děkuji? Ευχαριστώ – eucharistó. Když přicházíš na mši svatou, přicházíš v prvé řadě děkovat – slavit díkůvzdání. Eucharistii. Jistě, přinášíš s sebou všechno, čím právě žiješ, co tě trápí a bolí, ale to vše musí ustoupit, poněvadž přicházíš děkovat. Jen při takovémto nastavení nitra můžeš plně prožít slavení a přijímání každé svátosti.

 

Prosím tě, když půjdeš příště ke slavnosti díkůvzdání Bohu, nedovol, aby ve tvém nitru převažovaly myšlenky obavy, bolestí, trápení. Postav nad ně vděčnost za Ježíšovu oběť, přijmi její ovoce a s důvěrou Ježíšovi svěř své starosti, neboť on je Pánem tvého života. Nemusíš se bát… S takto nastaveným srdcem budeš Kristovou líbeznou vůní a lidé kolem tebe to uvidí, pocítí a zachutná jim být takoví jako ty – Kristovi. Jak jednoduchá evangelizace!

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk