6. neděle velikonoční C

6. neděle velikonoční C

 

„Nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu… Ale Kristus z mrtvých vstal“ (1 Kor 15,17ab. 20a).

 

Apoštolové řešili veliký problém. Stačí Ježíš, anebo je zapotřebí také obřízka? Oni a Duch svatý rozhodli, že stačí Ježíš. To, co přidali, bylo projevem lásky k těm, kteří ještě žili v židovství – aby je nepohoršili konáním toho, co se obřezaným příčilo – případně zdůrazněním odmítnutí toho, co pro pohany bylo přijatelné (smilstvo).

 

Tak je tomu i v našem životě – skutečně stačí Ježíš. Vím, lidé chodí na všelijaké konference, modlitby uzdravení, kvůli chválám jsou ochotni cestovat stovky kilometrů… Je skvělé, že něco dělají pro svou spásu. Ale jsem si jist, že pokud po této cestě projdou v pravdě a poctivě, nakonec zjistí, že stačí Ježíš. Nejlépe v eucharistii. A samozřejmě, ve vlastním srdci. Dokonce ve vlastní farnosti J

 

Hluboko v paměti mi utkvělo jedno vysílání polské redakce Radia Vatikán před asi čtyřiceti lety. Již tenkrát byla fenoménem modlitba za uzdravení. Ani ne tak v katolické církvi, jako spíše v jiných, evangelikálních církvích. Jezuita Alfred Cholewinski se v tom pořadu zabýval otázkou, co se děje s takovými lidmi, kteří odcházejí z katolické církve a hledají uzdravení jinde. Řekl asi toto: „Pokud hledají jen uzdravení a zážitek, tak budou chodit z církve do církve, ze společenství do společenství, ale nikdy nebudou spokojení. Pokud hledají Ježíše, tak se jednou vrátí do katolické církve a ke svátostem. A naleznou pokoj.“

 

Ježíš v evangeliu slíbil těm, kdo ho milují a zachovávají jeho přikázání, že přijde k nim i s Otcem a učiní si u nich příbytek (Jn 14,23). Co víc je ještě potřeba? Co ještě potřebuješ, když máš Boha ve svém srdci?

 

Ve svém nitru často prožívám stav ubíjející nespokojenosti. Se sebou, se situací ve farnosti, v církvi… Když se mi povede zastavit a popřemýšlet nad tím, co se ve mně děje, vždycky přijdu na to, že ta ubíjející nespokojenost se mě zmocnila proto a jenom proto, že jsem zapomněl, že Ježíš žije ve mně, že jsem se pokoušel žít vlastními silami. Přičemž už tolikrát jsem se přesvědčil, že to nefunguje. Tak se potom vždy v pokání vrátím a pokouším se věřit, že stačí Ježíš. A podle této víry žít. Někdy mi to vydrží pět minut, jindy pět dnů… Žiji v naději, že když hledám a poslouchám Boha, tak se pokoj do mého srdce vždycky vrátí. Tak, jako v této chvíli, když píši tyto řádky.

 

Ježíš opravdu stačí. Jen si to musím rozměnit na drobné v každodenní všednosti.

 

Kristus vstal z mrtvých!

 

 

S laskavým svolením autora a žilinské diecéze http://dcza.sk