Jeruzalémský chrám se postupně stal jediným místem, kde se mohli přinášet oběti Hospodinu. Posvátný prostor, kde běžní lidé směli vstoupit jen na nádvoří. Pouze určený kněz směl do vnitřku svatyně. Ježíš však vystupuje jako někdo, kdo má na chrám zvláštní vlastnické právo. Samozřejmě se tu hraje s dvojznačností slov. Pán mluví o chrámu svého těla. Ale přece se jeho slova vážou i na místo přinášení obětí. Od Kristovy smrti se „místem“ oběti stane skutečně jeho tělo. On je chrám, zde se setkáváme s Otcem, zde se uskuteční zásadní oběť za hřích. Kristus se ve svém těle stal trvalým zpřítomněním Hospodina.